Při této cestě jsem urazil na kole minimálně přes 31124km. Minimálně píšu z toho důvodu, že jsem častokrát zapoměl vložit tachometr do držáku a občas se uvolnil magnet takže, nezapočítal všechny kilometry. Projel jsem 18-ti státy plus Hong Kong a dostal se do maximální nadmořské výšky 2575 m.Na cetách jsem strávil 389 dní, z toho 125 dní jsem relaxoval na místech kde se mi  líbilo a nebo jsem čekal na víza. Potkal jsem chudé i botaé lidi, navštívil krásná i ošklivá města ,poznal různé státy a seznámil se s dobrými lidmi. Většinu, co jsem si předem naplánoval se mi podařilo splnit,ale několik ústupků jsem udělat musel. Asi nejhorší ústupek byl ten ,když jsem si v Čine cca 300 km před Hong Kongem při nehodě  uštípnul kost v zapěstí.Rentgen ukázal, že to bylo tak neštastně,protože se to zaklínilo přímo mezi klouby.Nemohl jsem dál pokračovat,tak jsem si musel vzít autobus a do Hong Kongu jsem jel s rozbitým kolem, jednou rukou v sádře ,druhou naraženou,odřenej a pohmožděnej. Nejhorší ze všeho ale byl ten pocit,že jsem jel autobusem a nemohl pokračovat na kole.Jak se ale nakonec ukázalo,tak to vlastně bylo štestí.Do Hong Kongu jsem dorazil o dva dny dříve,takže jsem strávil dny i noci procházkami a popijením točeného  Guinnesse. Kvůli částečné rehabilitaci jsem si prodloužil pobyt v tak krásnem měste o několik dní a měl jsem dostatek času  i na opravu kola.Asi vás zajíma v čem bylo to štestí?V ten předchozí den,kdy jsem měl podle plánu dorazit zasahnul Hong Kong a okolí silný tajfun. Stupnici (sílu) hurikanu neznam, ale lámalo to stromy,bralo střechy, vyrvávavalo bilboardy.Prostě hromy,blesky,déšt a silný vítr.Moře  bylo tak rozbouřené,ze byla zastavena veškerá lodní doprava.Když jsem si uvědomil,že podle plánu jsem chtěl kempovat na jednom vrcholku před Hong Kongem,tak mi došlo ,že bych měl 2 dny protivítr v obličeji, (je to několikrát těžší šlapaní na kole ) do toho silný déšt a večer kempovat  pod stromem ,který se mohl náporem větru zlomit a zasáhnout můj stan a...To bylo podle mne to štěstí.Štestí mě potkalo na ceste několikrát.Štěstí nejen na lidi,přirodu,zážitky a mnoho dalších formulací.Zmínim se ještě o jednom přírodním (ne-ŠTEŠTÍ), protože to souvisí s  tajfunuem z Hong Kongu.

Před pár měsíci ,kdy jsem projížděl  pouští Gobi v mongolské části mne zastihla silná písečná bouře.Vzhledem k tomu,že v poušti neni celkem nic k videní, tak se ani neohlížíte dozadu,doleva nebo doprava.Prostě jedete pouze rovne,v mém případe na jih do číny.Když už jsem jel asi 7 hodin,tak jsem se jen tak podíval za záda a uviděl jak se na mě valí ohromna stěna písku.Bylo to něco jako vlna tsunami akorát 200 metrová.Jedno z mých přání v životě bylo zažít pořádnou písečnou bouři a najednou to bylo tady.Jenže já byl v poušti a to sebou neslo několik problémů.Jeden  byl v tom, že jsem byl teprve druhý den v poušti, před sebou dalších plánovaných 5 dní a neměl jsem se kde schovat.Zásoby vody pouze na 2 dny, jídlo na půl dne a žádný  záchytný bod.Vzhledem k tomu co vím o písečných bouřkách, tak mi došlo, že problemů je víc a o dost važnějších.Takovéto bouře mohou trvat i čtrnáct dní a v mnoha případech prřišlo mnoho lidí o život. Asi nejznámějši případ byl,kdy archeologové našli celou armádu vojáku pod nánosy písku.Výzkumem dokázali ,že všichni a byli jich stovky, zemřeli v písečné bouři na nedostatek vody. Stratili se v poušti,v prachu a došla jim voda.Dost drsný osud a když jsem si říkal, že jich aspon bylo několik ,měli zásoby vody i jídla a přesto je to dostalo ,tak…No jediné, co mě napadlo bylo to,že jsem se hned vydal doleva na východ, porotože podle mapy měla být někde železnice.To byl také jeden z důvodu ,proč jsem se i poušt Gobi rozhodl projet na kole.Železnice vede přes celou poušt a když se ztratíte a jedete v mém případě na jih, tak  někde po levé straně na východ musíte na železnici narazit.Nehodlal jsem riskovat život a radeji jsem si zajel nekolil km ,kde byl záchytný bod-železnice.Bylo to za pět minut dvanáct.Když jsem uviděl trat, tak  písečná bouřka byla už skoro u mne.Rychle jsem rozdělal stan,pořadne ho ukotvil a zatízil vybavením z kola.Kolo už jsem nestihl přikrýt ,protože vítr začal vířit písek a já musel do stanu.Ten písek je tak jemný,že vás ochraní pouze látka přes ústa ,aby jste mohli v klidu dýchat a brýle, aby se vam nezasekával do oči.Naštestí jsem byl ve stanu a brýle ani roušku jsem nepotřeboval.Stan jsem postavil  po větru,takže vydržel víc než jsem čekal.Věděl jsem,že vítr bude silný a tak se stalo to ,co jsem očekával.Nebral jsem si s sebou žádné profi vybavení,ale klasickou výbavu na kempovaní.Po dvou hodinách ,co stan čelil písku a vichru na poušti, kde nebylo žadné závětři, se stan rozbil.Byl to hodně dobrý stan, ale dělaný na déšt,trávu, a normalní podmínky.Prostě tohle byl extrém.Místo trávy kámen,místo deště písek a vítr nejhoršího rázu na otevřeném území.Naštestí jsem s sebou ješte vezl plachtu na kolo,tak jsem se do ní zabalil  a čekal až to přejde.Ani nevim jak,ale únavou z náročného dne jsem usnul.Když jsem se ráno probudil, tak byla písečná bouřka pryč a já byl rád za krasný zážitek a zároven, že trval jen jeden den.Než jsem vyrazil, tak jsem ještě musel vyčistit všechny věci od písku, ( byl všude ) včetně rozebraní kola a  promazaní olejem nejdůležitejších části.Zabralo mi to přes 3.5 hodiny, což je v poušti hodně dlouhá doba,potože dochazela voda.Jídlo už nebylo žádný-padlo na snídani a před sebou další kilometry.Jenže to už je další příběh, který v tomto článku psát nebudu proto,že si o této cestě  budete moct více přečíst v knize, kterou připravuji .Bude v ní spousta zajímavých příběhu ze všech států co jsem projel,hlavně kapitoly o lidech, které jsem potkal.Příběhu je tolik, že bych je nerad sepsal jen do jednoho článku.Podle iformací, které jsem dohledal na internetu,nikdo přede mnou takovoutoto cestu neuskutečnil,tak to nechci odbýt jen člankem.Nekteři lidé jezdí na kole různé trasy,různými státy a kontinenty ,ale nebezpečné úseky projiždí vlakem,autobusem, v nákladaku a hlavně ve vícero lidech . Já se lišil tím, že jsem jel sám,bez žádných sponzorů a podpurného týmu,projel jsem nebebezpečné úseky(sibiř,poušt Gobi,pákistanské hory,džungli atd.) .Vše jen na kole,za vlastní peníze,vždy spolehnutý jenom sám na sebe,bez předchozích zkušeností.Prostě tento výlet si zaslouží knihu a až vydělam peníze na vydaní,nebo najdu nejakého  vydavatele, tak si budete moci přečíst všechny příběhy.Je jich opravdu hodně.Je to jako bych prožil 50 životů.Co den to odlišný zážitek.V tomto článku jsou pouze některé příběhy a fakta na které se mne lide nejčasteji ptají. Jako třeba, jaký byl nevětší úsupek,nejhezčí a nejhorší zážitek,nejkrásnejší místo,nebo jaký byl (rekord ),  počet km za den.

Rekordy jsou vlastně dva;nejméně a nejvíce dosažených kilometrů za jeden den. První rekord je pouze 17 Km a to v nejnáročnějším terénu z celé cesty. Bylo to v Laosu v džungli.Převíšení i 1000 m,celý den jenom kopce nahoru a dolu,vedra,žádný jídlo,žádná voda.Na vietnamsko-laoských hranicích jsem si  nikde nemohl vyměnit peníze a tak jsem měl jen zbytek vody a jídla z Vietnamu.Na pár vesniček co jsem narazil, dolary nebraly a tak jsem musem pít vodu z horských pramenů. Den a půl žádné jídlo a tak šla energie hodně dolů.Podle mapy už jsem to měl necelých 20 km do městečka, kde jsem mohl vyměnit peníze, ale ja to nedal.Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem za poslední 2 hodiny dal jen 3 km!Jediné, co mi zbývalo, bylo si rozdělat stan a jit spát.Alespon načerpat nejakou energii.Moc jsem se nevyspal, protože bylo i večer hodně vedro a ve stanu je vždy o 3-4 stupně víc.Brzy ráno jsem vstal a konečne  dorazil do městečka Som Neau .17 km a dost, už jsem dál nepokračoval.Čekal jsem až otevřou (pobočku banky) a já si budu moci vyměnit peníze a najíst se.Po nabité energii jsem si našel noclech na jednom hotýlku se sprchou a větrákem a zůstal tam 3 dny protože se mi tam líbilo.Pak už to zase bylo v pohodě a moh jsem vyrazit do města Luang Prabang a na kaskadovité vodopády,což je ale další příběh…Na druhou stranu nejlepší výsledek 2 rekord, který se mi podařilo dosáhnout byl v Turecku a to 220 km za jeden den.Jel jsem čtrnáct hodin a jak já rříkám bylo všechno správně-rovinky,žádný protivítr,dobrá silnice a mírne kopečky.200 km hranici jsem za cestu překonal několikrát a v některých státech i 2x za sebou.Během 2 dnů přes 400 km-to neni vůbec špatný.Kolo vážilo cca 15 kg plus vybavení,jídlo a voda dalsších cca 50kg-podle toho kolik vody a jídla jsem koupil.Takže tlačit 65kg + 80kg mojí váhy a ještě ujet víc jak 200 km za den,je je opravdu dobrý score.Častokrát jsem si myslel,že mi blbne tachometr, ale údaje z map a značek dokazovaly opak.Potvrilo se mi to i s jinými lidmi, které jsem na ceste potkal.Na rusko-mongolské hranici jsem potkal 3 Francouze, kterří cestovali také na kole a díky jim a jejich tachometrům jsem si mohl ovřit přesnost mého tachometru.Nebo když jsem potkal v Indii Boštana.To byl člověk ze Slovinska, který jel podobnou cestu jako já, akorát vynechal pár statů.Bylo dobré porovnávat své názory s jeho na různé státy,problémy na cetách atd.Oba jsme zjistili,že se moc neliší a hlavně jsme byli oba v údivu, že jedeme ve stejném roce podobný okruh.Já sice vyrazil dříve od jinud a dost jsem se flákal,ale přesto jsme se náhodou setkali při vyřizovaní víz na íranské ambasádě v Dilí.I on jel s podobnou výbavou tolik kilometrů a tak jsem byl rád,že nejsem jediný a tyto výsledky jsou realistické.Pro lidi, kteří mají s dálkovým cetovaním na kole nejakou zkušenost, jsou tato čísla pochopitelná,ale pro lidi kteří moc nejezdí je to neuvěřitelné.Podobně na tom byl i můj brácha.Byli jsme dohodnutí, že až budu ve Vietnamu v Saigonu ( ted -ho chi min), tak tam za mnou přiletí a pojede se mnou pár kilometrů.Hned první den ujel necelých 90 km a to bez předchozího tréningu.Do týdne už udělal osobní record 158 km za jeden den.Neměl takovou pohodičku jako já,protože já měl kvalitní kolo a už jsem byl zvyklý,ale přesto to dal.Prostě chci říci,že když nikam nepospícháte,nemáte žádne starosti, pouze spoustu času, tak se zastavíte kde chcete,jedete klidne 8 a více hodin a na konci dne je výsledek i pro začatečníka 158 km.Nakonec se mnou brácha ujel 3200 km a dojel až do Indie do Dilí.Mezitím jsme ještě zajeli na ostrov Puket v Thaisku na pár plaží a udělali si takovou dovolenou na dovolené.Já jsem si ale tyto kilometry nepocčítal, protože tady jsme využívali i jiné dopravní prostředky (letadlo,vlak,tuk-tuk,autobus,scooter,lodě) a já nechtěl to popojíždení na ruzných místech zahrnovat do mé cesty.Trochu se to protahlo a neplánovaně jsem se podruhé dostal do Hong Kongu.Vyprávěl jsem bráchovi jak to tam bylo úžasný, tak mě pozval (zaplatil veškeré výdaje) na letecký výlet z ostrova Pukhet na ostrov Hong Kong a zpět. Zbylo nám spoustu času a tak jsme ho s bráchou využili na ruzné výlety. To souvisí s dalším ústupkem, ktereý jsem musel udělat.Měl jsem naplánovanou cestu přes Barmu a Bangladeš,ale do Barmy neni možné jet na kole.Do Barmy mužete poze letecky a letecky vycestovat .Když chcete do Barmy  po zemi, tak se musíte do 24 hodin vrátit na stejné místo odkud jtse tam vsoupili a ješte musíte nechavat na celnici pas.Tím pádem jsem musel předělat trasu a Barmu přeletět letadlem.Bangladeš jsem taky vypustil, jelikož to bylo jen 140 km k hranicím s Indií a letenka plus víza mi za to vůbec nestály.Vědel jsem, že Kalkata je stejná jako Bangladéš,tak jsme leteli z Bankoku rovnou  do Kalkaty.To už je ale zase další příběh-příběhy které se budete moci dočíst v knize.

Dozvíte se, kde je opravdu peklo na zemi,jaký stát byl nejhorší,proč byla Čina nejlepší stát po všech stránkách ,proč Hong Kong splnil všechna moje očekavání,z jakého důvodu mne v pákistánskýh horách odvezli  12 km před afgánské hranice do blízkosti kandahárské provincie a nedobrovolně jsem tam musel strávit noc,za jakých okolností mi v Iránu zabavili pas a  donutili jet s eskortou,kolik dobrých lidi mi pomohlo v Rusku,Čine ,Mongolsu,Pákistánu,Vietnamu,Rumunsku,proc se do Činy a Pákistánu určitě ješte podívám,proč jsem zrušil návštěvu Tungutska (ruská čast jedné olbasti) kde je dondes nevysvetliteln Tungutská záhada,co jsem se náhodu dozvědel v Hong Kongu a radeji jsem vědět neměl od jednoho starého pána, který mne náhodu oslovil ,proč jsem si pronajal ve Vietnamu  u zátoky Ha Lon lod pro 80 lidí a byl jsem na ni sám,proč jsem během 2 měsiců zhubl 22 kg,kolik hraček a peneněz jsem rozdal dětem a lidem,jak jsem se orientoval v mapách v azbuce,činských znacích,arabském písmu a jak rozluštil značky pouze v mistních jazycích,proč jsem mohl nakupovat pouze v některých obchodech,jak to probíhalo na ambasádách a hraničních přechodech,co bylo nejobtížnejší a nejlehčí z celé cesty a v určtých státech,proč…

Tyto a mnoho dalších zážitku, které se přihodili se dozvíte pouze v knize, ale tři Vám ješte prozradim ted.

Spoustu lidí se mne ptá, proč je fotka psa v slovenská části a jakou má spojitost s cestou?Žádnou, jen je to další náhoda, která mě potkala.Když jsem projížděl Slovenskem,tak v příkopě u cesty pod kusem větve ležel tento pes. Na Slovensku  je hodne agresivních psů, kteří na mne neustále útočili a tak jsem byl v tu chvíli rád, že jsem minul dalšího psa, který si mě jako zázrakem nevšímal.Aby jste to dobře chápali, tak spousta těch psů dělalo jako že mě nevidí a když jsem je míjel tak zaůtočili.Nejak mi to nedalo a po několika kilometrech jsem to otočil a radeji se jel přesvědčit o co tomu psu šlo.Napadlo mě, že ho srazilo auto a tak si hoji rány,ale tak to nebylo.Ukázalo se, že to bylo malé štene a pravděpodobně ho tam někdo vyhodil.Myslím si to z toho důvodu,že to bylo daleko za i před některou vesnici.A taky z toho důvodu, že když jsem se přiblížil, tak začlo vrčet, což jsem si vysvětlil tím, že s nim někdo špatně zacházel.Udělal jsem starý mazacký trik a skamarádili jsme se na 2 sušenky, které hned snědlo a misku od kelímku do které jsem mu nalil vodu.Muselo mít veliký hlad i žízen,tak jsem ho vzal sebou.Na provázku beželo vedle mě a ja musel jet pomalu.Problém byl v tom, že jsem byl už u hranic s Ukrainou a tak poslední větší město bylo den cesty tímto pomalým tempem.Večer jsem  se s ním podělil ještě o moje jídlo.Druhý den jsem v krámu koupil pár psích plechovek a udělal mu malej psí mejdan.Myslím, že měl radost jak ze mne tak z jídla i pití.Na Slovensku podle místních jsou utulky jen minimalně.Proto jsem zajel podle doporučeni na policejní stanici a oni už ho  podle jejich slov  převezli do jednoho z nich.Přes hranice by ho se mnou stejně nepustili a ja měl před sebou ještě nekolik tisíc kilometrů.Snad je v pohode.

Předposlední příběh který napíšu se týka mého snu z dětství.Když jsem vyrážel na tuto cestu, tak jsem si přibalil nejaké hračky pro opravdu chudé děti, abych i jim mohl udělat nejakou radost.Peníze pomáhají,ale u dětí vítězí hračky.To ví každý rodič a nic nepoteší víc než dětský úsměv na tváři.Já sice děti nemám, ale některé věci chápou lidé stejně-radost a další projevy štestí .Na otázku jaký byl nejhezčí zážitek se opovědět nedá,bylo jich víc,ale jeden z nejhezčích zažitků se stal v Mongolsu.Projížděl jsem ještě opuštěnejšími úseky než to bylo na Sibiři v Rusku.Po dalším obtížném dni jsem míjel jednu samostatnou jurtu a opodál si hrali dvě děti.Když mne zahlédli, tak jakoby zkameneli a určitě si říkali kdo jsem,co tam dělam ,na čem to jedu.Prostě mimozemštan na podivném stroji se najednou zjevil v blízkosti jejich jurty.Já na ne koukal taky a říkal  si jak si mužou hrát v tak nehostinném kraji,kde neni ani tráva ani voda.Pouze vedro,kámen a písek a opravdu těžký život.Zamavál jsem na ně at jdou ke mě, ale v určitých zemích jsou i gestigulace obtížné a chápany jinak.Asi mne nepochopili, tak jsem uděl trik a jel jako dal,v tu chvíli se rozeběhli a chtěli mne dohnat.Znovu jsem zastavil a začal z jedný brašny lovit hračky.Byl to poslední balíček hraček-zvířatka.Ostaní hračky jako autíčka,lodě atd jsem rozdal předtím.Ty děti přišli bliž, ale ne úplně ke mě, protože se  báli,tak jsem jim ten balíček hodil.Když to zvedli ze země a podívali se co je uvnitř balíčku,tak se na sebe udiveně s vykoulenýma očima  podívali, cože to dostali nečekaně za poklad. Pak na tvářích vykouzlili jen úsměvy a beželi zpátky k jurte.V  tu chvíli už je nezajimal žádný mimozemštan, ale pouze nové hračky.Oni měli radost,já měl radost a tak sem vyčerpal poslední balíček s hračkami a zbyly jen penize.To právě navazuje na malý sen z dětství.Když jsem byl malý, tak jsem si vždycky přál něco dostávat jen tak.Hračky,pozdeji výhru peněz ještě pozdeji vědení o životě.Když jsem dosahl určítého věku, tak jsem si uvědomil, že toto všechno už  k určítým lidem,oblastem,dokonce i životům  bylo dosaženo a tak jsem se dostal do fáze ne dostávat ale dávat.Nejsem sice  moudrý člověk, o životě toho moc nevím, ani bohatý člověk,že bych mohl rozdávat,ale ve svetě v kterém žiju už si tento nadstadart mužu trochu někdy dovolit.Rozdávat radost a plnit někomu přání.Nic není jen tak a vše se deje za nejakým účelem .

Poslední příběh z této cesty který uvolním do tohoto článku se stal na obyčejné  cestě v džungli.Měl jsem našetřený peníze,nejakou část cety za sebou  a v paměti tolik zážitků a poznání.Jak už jsem psal nejsem bohatý a s penězi nakladám pouze tak  kolik si vydělám.Na  americký i evropský  standard jsem ,chudý’,ale vuči některým lidem jsem ,bohatý’.Bohatý ve všech  formách-zdraví,možnosti,zkušenosti,zažitky,finančne atd.Na této planetě jsou ale o dost chudší lidé než já a mají daleko horší životní podmínky.Zahlédnul jsem jdnoho rolníka jak jde z šichty domů.Bylo už kolem deváté večer a v tom státě, kde jsem zrovna byl to mají někteří lidé hodně těžké.Někteří lidé a je to všude na světě v Severní Americe,Jižní Americe,Evropě,Asii,Africe atd. makaj každej den 7 dní v týdnu  minimálne 16 hodin a nemají nárok na žádnou dovolenou,nemůžou si dovolit být nemocní,a někteří dokonce nemají ani přístup k vodě,což by měl být standard pro všechny.Prostě dřou a nemají nic. No a tento rolník, který se zrovna vyškrábal z údolí ze sveho políčka nahoru na kopec,(měl tak 60 % sklon) na cestu kde jsem zrovna byl já,měl štastný den.Zastavil jsem ho a vzhledem k tomu že jsem neuměl jeho řeč,tak jsem se jen uklonil usmál se a dal mu peníze.Koukal na mne a taky se usmál.Byl to jeho štastnej den něco jako výhra v loterii.Pak jsem mu jen podal ruku a pokračoval si dal svojí naplánovanou cestou .Pro nej to byl opravdu velký balík peněz, protože to byl nejchudší z nejchudších,ale pro mě z mého rozpočtu na tuto cestu to zas tak velkej obnos nebyl.Nikdy nevíte na koho v živote narazíte a trochu vam zmení pohled na svět.To byla “poslední” příhoda v tomto článku.Když budete chtít přijdte na tyto straáky i v průběhu vašeho života a dozvíte se  kdy vyjde kniha o této ceste, kde budou všechny příběhy i ty ošklivé a neveselé.

 Závěrem bych Vám rád  ještě napsal nejakou veselou příhodu, kterých bylo taky dost.Tahle je z Ruska ze Sibiře.V letních časech se na Sibiři stmívá dost pozdě a v 11 večer je ještě dost světla.Ma to svoje výhody i nevýhody.Mužete jet na kole o pár hodin déle a urazit více kilometrů, ale na druhou stranu už nepotkáte žádne auto  na (silnici).Normálně narazíte na auto,nákladák nebo nejaký jiný dopravní prostředek.Je to dobré povzbuzení na psychiku, když jedete sám sibiřským lesem nekolik hodin a vůbec nikoho nepotkáte.Tamní lesy jsou obrovské a na vesnici narazíte třeba i po 3 dnech.Zaleží na tom jak rychle jedete a jaká je cesta.Většinou není asvalt, ale pouze  bahno, louže když prší a když je sucho tak pouze prašná cesta.Do toho ještě komáři,mušky,masařky a vědomi, že tam žije spousta medvědů,vlků, a ve východní části sibiře (amurská oblast) i  tygr usurijský.V mém případě byli největším nebezpečím medvědi.Žije jich tam opravdu hodne a většinou když zaůtočí na člověka, tak je to z několika příčin.Bud se leknou ,hají mladě,nebo mají prostě hlad.Celou sibiřskou část mojí cesty jsem to musel brát v potaz a nejhorší to bylo, když jsem rozdělaval stan.To jsem si vždy uvědomil život medvěda-záhy vysvětlim.Vždy, když jsem šel do lesa rozdělat stan,tak se koncentrace hmyzu stonásobila.Prostě začnou nálety hejn komarů,moskytů ,much, masařek a další havěti ještě v intenzivnejší míře než jake to bylo na (silnici).Vždy jsem si musel obléci nepromokavé oblečení,vzít moskitiéru,rukavice,a hlavně se pořádně utěsnit-zaizolovat.Byl to boj i s časem,protože teplota v tak utesneném (obleku) rychle stoupala a já nemohl sundat ani rukavice, které jsem měl určené do chladnejších zemí.Jednou jsem zkusil rozdělat stan bez (obleku) a v lese jsem vydržel jen asi 2 minuty-to prostě nešlo.Takže rychle rozbalit stan,dělat hluk, aby mne slyšeli medvědi a rychle do stanu.Tam potom vybít všechny komáry co stačili nalětat dovnitř stanu-byli jich vždy desitky ,a až potom jsem se mohl svléknout .Stejný postup jsem opakoval i ráno při skládání stanu.Prostě síla,naštestí to bylo jen na Sibiři.Ted k tomu životu medvěda;když jsem si tyto věci prošel jen 2 x za den,tak se medvědum na Sibiři i na Aljašce vůbec nedivím ,že jsou někdy agresivní.Celý den chodí po lese,utocí na ně tolik hmyzu,mají hlad, protože celý den jen hledají potravu a do toho je občas nahaní pytlaci.Prostě po jednom takovém dni by byl agresivní každý :o) Ted se mužu vrátit k té veselé historce a už jí dobře  pochopíte.Po několika hodinové ceste nekončícím lesem už jsem pár hodin nenarazil na žadnou živou bytost.Už i ptáci přestali zpívat a bylo dost šero.Nemohl jsem narazit na žadné dobré místo na stanovaní, protože to byl zrovna úsek s močály a bažinami,tak jsem stále jel.Pro zlepšení nálady,ale hlavně kvůli medvědum jsem začal jen tak řvát.Řval jsem různé básničky,přísloví,písničky, prostě jsem dělal hluk.Najednou jsem vjel do zatáčky a tam stáli u porouchaného nákladáku dva rusové.Koukali na mě jak na nejakého idiota.V duchu si říkali co dělam sám, v téhle části Ruska,dokonce na kole a proč dělam takový hluk ,proč řvu?Jak jsem je spatřil,tak jsem se hned ztišil a měl o 100% lepší náladu. Dojel jsem k nim a protože znám pár ruských vět,několik slovíček a frazí,tak jsem jim vysvětlil proč ten řev a kam jedu.Pochopili a začali se smát,já samozřejmě taky.Dali mi za pravdu, že je to něco jiného, když oni jedou v autě, které samo o sobě dělá hluk a plaší veškerou zvěř,než já, který jede sám na kole, který žádné zvuky nevydává a tak jsem musel iprovizovat-řvat jak na lesy.A protože měli podrobnejší mapu než já (já měl jen základní atlas ruska, který jsem si koupil ve Volgograde) ukázali mi že za necelých 15 km bude vesnička, kde mužu v klidu přespat bez hmyzu a obav z medvůdu.

Tot' vše v tomto článku a když budete mít zájem o knihu, budete si jí moci přečíst bud na těchto stránkách nebo  vyzvednout v obchodě.Ale jak už jsem psal.Bude to až vydělam nadbytečné prachy na vydaní a  nebo najdu nejakého  vydavatele s ktermý se shodnu.Možna to ale bude pouze online kniha na ipad,kindle,nebo jiném čtecím zařízení.Ještě uvidím jaké budou možnosti a jaký ohlas bude mít tato stránka.Díky za přečtení a mejte taky hezké dny a životy :o)

BONUS: foto z Činy kde jsem zachycen ,jak si trhhám zelený čaj byl nejhlavnejší bod z moji cesty .Cílem cesty bylo osobně si natrhat zelený čaj a  v budoucnu si ho vychutnat při zvlaštních příležitostech.Natrhal jsem si ten nejkvalitnejší čaj který šel v cílové oblasti dostat.Pouze ručne trhané,mladé zelené  rozvynuté lístky .Provedl jsem jen částečnou fermentaci a proto ma můj čaj výraznou chut.

První příležitost k vychutnaní byl příjezd domu.Živej,zdravej se spoustou krásnejch zažitků :o)

VÍCE INFORMACÍ V KNIZE CESTA